Kdyz to tak vezmu, v posledni dobe pozoruju kolem sebe obrovske zmeny. Hlavne na lidech, s kterymi jsem se drive stykal denne a da se rict, ze velmi blizkym kontaktem. Dnes jsou jak vymeneni. Porad dokola si musim klast otazku, co se deje s lidma kolem? Tezko tu muzu mluvit o konkretnich bytostech, protoze by to asi nebylo fer, mozna jsou jen nemocni, mozna takovi byli i predtim a chyba je uplne nekde jinde, treba ve me... Nebo jsou proste jen nuceni menit se, doba je na prd, tak proc by proste nekdo nemohl byt, z niceho nic, nekym jinym. Predstavte si takoveho slona, proste si tak chodi sem a tam divokou Afrikou nebo Indii, kdyz tu potka tygra, kouka na neho a v duchu se pta sam sebe, proc ja jsem vlastne slon? Co kdybych byl radeji tygr??? Proste zahodim sve soucasne ja, zapomenu na to, ze mam chobot, popru svou fyzickou podstatu a vrhnu se stremhlav do tygriho zivota. Budu jist maso, stane se ze me dravec, aarrgghhhh. No jo, hloupost, mozna, lidi to tak taky delaji, ale oni mivaji jine duvody... Vetsinou je to strach, strach z okoli, malo kdo je natolik suvereni, aby zil zivot tak, jak to skutecne chce on a ne spolecnost. Proc zit naplno, kdyz etika rika NE!? Kolik lidi kolem skutecne dava svym emocim poradny prostor? A pak, ikdyz na nekoho narazim, je to vetsinou jen u "piva", u sklenky alkoholu, ci pod vlivem drogy, kterou si prave dotycny slehnul do trubky. Jo, pak se z lidi stavaji draci, najednou z nich lezou veci, ktere by nikdo necekal, ani v te nejzazsi predstavivosti. On je tichy, neprubojny, proud spolecnosti ho snadno strhava do svych siti; zlom; pivo, druhy, panak, zmena, najednou zacina otvirat sam sebe, no a hele, to je clovek, jenze ponekud obaleny lacinou obalkou, Made In Okolni Svet. Cert vem tyhle sadisticke, davove, nechutne, hnusne, nevimjakjinakbychtojestepopsal... Je to neco co by mel kazdy sam v sobe prozkoumat a nenechat umrit. Clovek je prece prilis krasna bytost, nato, aby lezela ve sparech dusiveho oblezeni lidskeho egoismu. Kdyz si nekdo zacne verejne srat na hlavu, davy zacnou silet, nejdriv Amerika, Japonsko, Tamagoci na ustupu, Nemci, Anglani, prask a na hlavu si sere cely svet, nechutne... Je to jak tajfun, na vychode zacne a na zapade skonci, ohledne se a?? Za sebou nechal jen zkazu, nestesti a smrt... Mozna se to tyka i vas... Znam desitky, mozna stovky, lidi, kteri delaji jen tupe to, co jim nekdo nadepsal nad jejich plan zivota. Je to jako zhoubna choroba, jako rakovina, jako laska... Uff, ponekud jine tema, ikdyz podobne vic, nez by si kdo mohl myslet. Tak schvalne, udelame maly test. Sedis tu a ctes tyhle radky... A co te pri nich napada? Snazis se v nich najit neco o sobe? Sedi neco? Divil bych se kdyby ne, ale urcite si podvedome snazis rikat, ale tohle jsou prece jen reci nejakeho zhyralce, co nevi co s casem a myslenkama, tak je placa na papir. Ale ta myslenka o TVE bytosti je tam uvnitr, slysis??? Poslouchej se chvilu jinak nez usima... Myslim, ze kazdy nakonec stejne jen najde to co si sam preje, nikdo prece neni dokonaly, kazdy jen hleda. A kdo svou dokonalost najde, rozplyne se v Nirvane, PariNirvane. Kez by jendou svet byl jen Nirvanou... Zadne valky, zadna bolest, zadne nestesti, zadna smrt, jen nekonecna Nirvana... Laska. Ale nekdy lidi nemuzou mluvit, proste jim to nejde, tak potlacuji sami sebe, nedokazou vyjadrit co jim lezi na srdci. Je to jako hrebik, zatlucenej do nejtvrdsiho stromu sveta. Nejde vytahnout, at se o to dotycny snazi sebe vic. Nic nepomaha, ani blizkost toho, koho ten clovek miluje nade vse na svete. Ale on to sam nedokaze napravit... Tu bolest citi porad, chce kricet, ale nema slova, usta, jakoby se mu ztratily hlasivky. Jenze hlasivky tu prece nejsou od toho, aby premyslely. Clovek mysli nekdy vic hlavou, nekdy srdcem, ale nekdy nemysli radeji vubec, co kdyby ho myslenky bolely??? Neni potom radeji lepsi nemyslet? Necitit? Nemilovat? Nekam utect, schovat se sam pred sebou... Pred bolesti? Pred smrti... Bylo by lepsi prijit a rict, ja, ty, my, navzdy... Ale co odpovedi? Proc clovek dokazal byt bezprotstredni, utekl cas a najednou jako by sam sebe neznal? Neumi rict, ja, ty, my, protoze ma strach... Co bude az to rekne??? Rana doprostred toho, cim citi??? Proc ho tohle napada? Protoze uz se to stalo a on ma strach z toho, ze se to stane znovu a znovu a znovu, bez jedineho sluvka nehy, bez citu, uz ne, ja, ty, my, ale on, ona, oni, navzdy... A za nami??? Ted uz jen ten tajfun?? Vlastne ta zkaza po tajfunu... Ale nazacatku nebylo zadne "ouvej", byla krasna modra obloha, klid v dusi, radost ze zivota a touha po krasne budoucnosti, milovani, stesti, laska, sladke polibky, naruc plna bezpeci, zazemi... A ted, strach ze slov, ktera tolik znamenaji, vzdyt je to tolik dulezity dorozumivaci prostredek mezi nami lidmi. Jenze nekdy prestava fungovat, ani city uz nemaji svou vahu tak jako driv, uz jen zoufalstvi nachazi zivnou pudu a tma houstne, neni videt, slyset a presto volam o pomoc... Miluju Te, odpust prosim...?
Stripek z mnoha, napsano 15.8.2004 pod vlivem zivota...