Nic je konsekventní negace, kulminujíci k absurdnímu antagoniznu vůči reálnému nazírání na pozitivní rezultáty a jejich momentální eventuality, přičemž subjektivní fikce, substituovaná neexistující realitou je parciální negací totální reality, avšak jejich gnostické a adekvétne auformní kufandizmy se sice s kreditní indikurlencí zafixovali selibristickou autopsí, avšak jejich leulocelázní tektilita diametrálne preferuje k absolutně latentní, permistivní a nefetistické ambicióznosti jsoucna.