Bylo ticho... Cekal az se noci rozezni ten vecny zvuk. Nic, proc taky... Pri pomysleni na stale se opakujici cinnost, se muze vec bezna, vsedni, razem zmenit v neco neprijemneho. Ale jak se potom dostat na to prave misto? Zed kolem je hodne velika, jedna cihla vedle druhe, cni k nekonecnemu nebi poznani toho negativniho a pomalu pro svou velikost ztraci konec... Staci prijit a zacit pomalicku rozebirat, kousek po kousku, cihlu po cihle, ne kazdy vydrzi. Je to prece jen mravenci prace a mezi temi jednotlivymi cihlami se clovek tisickrat zepta sam sebe, jak dlouho to muze trvat nez se dostane az ke svemu cili. A je to vlastne cil? Jak se to pozna, za tou nekonecnou zdi, co nema konce... Sazka do loterie? A co neni? Cesta ke stesti urcite neni lemovana kvetoucimi stromy. Clovek se snazi odskladat pryc z te obrovske zdi vse co se da, aby se dostal az na same dno, osvobodil tak svoje myslenky od fikce a dal pravde jmeno. Pral bych si, abych nakonci te zdi, az u same posledni cihly, nenasel jen vykopanou jamu, ktera nebude mit dno. Bude jen dalsi cerno cerna tma, z ktere nepovede cesta... Vsechno je jen sazka na kone, ktery nikdy nevybehnul. Bojime se vlastniho ja, ktere je prilis krehke na to, aby dokazalo odolavat. Schovavame si svou vlastni dusi uvnitr telesne schranky, ktera sotva plni ochrannou funkci. Snazime se utect pred tim ceho se desime aniz bysme dokazali rozeznat dobre od zleho. S kazdym takovym utekem, se vzdalujeme od vlastniho ja, ktere prestava stacit a nakonec to vzda? Vlastni ja, ktere zustane na dne te cerne diry. Mame se radi, navzajem, je prece krasne a snadne to rikat... Bojujeme s vetrnymi mlyny. Mezi sebou navzajem... Az se rano probudi, bude den jako kazdy jiny, mozna bude svitit slunce, do oken kam jindy nesviti, otevre oci a na chvili zapomene na vsechno to hemzeni kolem a uvidi skrze to slunce ten svet, ktery je schovany v nas. Mozna na chvili bude zit skutecny zivot a nebudou zadne uteky, chmury, bolest, smutek... Mozna na chvili bude slyset slova... Mozna... Zivot je prilis krasny a kratky, abysme ho zili uvnitr sebe, pro sebe. Zivot je mnohem vic. Ikdyz se noc nerozezni, jen v tichu prazdnoty, tve oci jako kapky deste, co cekaji v mracich na probuzeni a cervanky z tech mraku upleteny, ti az na ramena splyvaji... a bylo ticho....