Jako by hazel hrach na stenu ;]

Bylo ticho... Cekal az se noci rozezni ten vecny zvuk. Nic, proc taky... Pri pomysleni na stale se opakujici cinnost, se muze vec bezna, vsedni, razem zmenit v neco neprijemneho. Ale jak se potom dostat na to prave misto? Zed kolem je hodne velika, jedna cihla vedle druhe, cni k nekonecnemu nebi poznani toho negativniho a pomalu pro svou velikost ztraci konec... Staci prijit a zacit pomalicku rozebirat, kousek po kousku, cihlu po cihle, ne kazdy vydrzi. Je to prece jen mravenci prace a mezi temi jednotlivymi cihlami se clovek tisickrat zepta sam sebe, jak dlouho to muze trvat nez se dostane az ke svemu cili. A je to vlastne cil? Jak se to pozna, za tou nekonecnou zdi, co nema konce... Sazka do loterie? A co neni? Cesta ke stesti urcite neni lemovana kvetoucimi stromy. Clovek se snazi odskladat pryc z te obrovske zdi vse co se da, aby se dostal az na same dno, osvobodil tak svoje myslenky od fikce a dal pravde jmeno. Pral bych si, abych nakonci te zdi, az u same posledni cihly, nenasel jen vykopanou jamu, ktera nebude mit dno. Bude jen dalsi cerno cerna tma, z ktere nepovede cesta... Vsechno je jen sazka na kone, ktery nikdy nevybehnul. Bojime se vlastniho ja, ktere je prilis krehke na to, aby dokazalo odolavat. Schovavame si svou vlastni dusi uvnitr telesne schranky, ktera sotva plni ochrannou funkci. Snazime se utect pred tim ceho se desime aniz bysme dokazali rozeznat dobre od zleho. S kazdym takovym utekem, se vzdalujeme od vlastniho ja, ktere prestava stacit a nakonec to vzda? Vlastni ja, ktere zustane na dne te cerne diry. Mame se radi, navzajem, je prece krasne a snadne to rikat... Bojujeme s vetrnymi mlyny. Mezi sebou navzajem... Az se rano probudi, bude den jako kazdy jiny, mozna bude svitit slunce, do oken kam jindy nesviti, otevre oci a na chvili zapomene na vsechno to hemzeni kolem a uvidi skrze to slunce ten svet, ktery je schovany v nas. Mozna na chvili bude zit skutecny zivot a nebudou zadne uteky, chmury, bolest, smutek... Mozna na chvili bude slyset slova... Mozna... Zivot je prilis krasny a kratky, abysme ho zili uvnitr sebe, pro sebe. Zivot je mnohem vic. Ikdyz se noc nerozezni, jen v tichu prazdnoty, tve oci jako kapky deste, co cekaji v mracich na probuzeni a cervanky z tech mraku upleteny, ti az na ramena splyvaji... a bylo ticho....

Neni mi dobre, cely den jako za sklem stacim tezkopadne do spiraly sve gumove rty a cekam az mi na konci vecirku chladna celist detroitskych kladiv vytluce rozum z hlavy a bez prstu se pak probudim v cizim pokoji, uklidim stopu sveho tela, zdesen o pul osme rano vyjdu z hostivarskych koleji tanecnim krokem samopalu...

Mozart

Kdyz to tak vezmu, v posledni dobe pozoruju kolem sebe obrovske zmeny. Hlavne na lidech, s kterymi jsem se drive stykal denne a da se rict, ze velmi blizkym kontaktem. Dnes jsou jak vymeneni. Porad dokola si musim klast otazku, co se deje s lidma kolem? Tezko tu muzu mluvit o konkretnich bytostech, protoze by to asi nebylo fer, mozna jsou jen nemocni, mozna takovi byli i predtim a chyba je uplne nekde jinde, treba ve me... Nebo jsou proste jen nuceni menit se, doba je na prd, tak proc by proste nekdo nemohl byt, z niceho nic, nekym jinym. Predstavte si takoveho slona, proste si tak chodi sem a tam divokou Afrikou nebo Indii, kdyz tu potka tygra, kouka na neho a v duchu se pta sam sebe, proc ja jsem vlastne slon? Co kdybych byl radeji tygr??? Proste zahodim sve soucasne ja, zapomenu na to, ze mam chobot, popru svou fyzickou podstatu a vrhnu se stremhlav do tygriho zivota. Budu jist maso, stane se ze me dravec, aarrgghhhh. No jo, hloupost, mozna, lidi to tak taky delaji, ale oni mivaji jine duvody... Vetsinou je to strach, strach z okoli, malo kdo je natolik suvereni, aby zil zivot tak, jak to skutecne chce on a ne spolecnost. Proc zit naplno, kdyz etika rika NE!? Kolik lidi kolem skutecne dava svym emocim poradny prostor? A pak, ikdyz na nekoho narazim, je to vetsinou jen u "piva", u sklenky alkoholu, ci pod vlivem drogy, kterou si prave dotycny slehnul do trubky. Jo, pak se z lidi stavaji draci, najednou z nich lezou veci, ktere by nikdo necekal, ani v te nejzazsi predstavivosti. On je tichy, neprubojny, proud spolecnosti ho snadno strhava do svych siti; zlom; pivo, druhy, panak, zmena, najednou zacina otvirat sam sebe, no a hele, to je clovek, jenze ponekud obaleny lacinou obalkou, Made In Okolni Svet. Cert vem tyhle sadisticke, davove, nechutne, hnusne, nevimjakjinakbychtojestepopsal... Je to neco co by mel kazdy sam v sobe prozkoumat a nenechat umrit. Clovek je prece prilis krasna bytost, nato, aby lezela ve sparech dusiveho oblezeni lidskeho egoismu. Kdyz si nekdo zacne verejne srat na hlavu, davy zacnou silet, nejdriv Amerika, Japonsko, Tamagoci na ustupu, Nemci, Anglani, prask a na hlavu si sere cely svet, nechutne... Je to jak tajfun, na vychode zacne a na zapade skonci, ohledne se a?? Za sebou nechal jen zkazu, nestesti a smrt... Mozna se to tyka i vas... Znam desitky, mozna stovky, lidi, kteri delaji jen tupe to, co jim nekdo nadepsal nad jejich plan zivota. Je to jako zhoubna choroba, jako rakovina, jako laska... Uff, ponekud jine tema, ikdyz podobne vic, nez by si kdo mohl myslet. Tak schvalne, udelame maly test. Sedis tu a ctes tyhle radky... A co te pri nich napada? Snazis se v nich najit neco o sobe? Sedi neco? Divil bych se kdyby ne, ale urcite si podvedome snazis rikat, ale tohle jsou prece jen reci nejakeho zhyralce, co nevi co s casem a myslenkama, tak je placa na papir. Ale ta myslenka o TVE bytosti je tam uvnitr, slysis??? Poslouchej se chvilu jinak nez usima... Myslim, ze kazdy nakonec stejne jen najde to co si sam preje, nikdo prece neni dokonaly, kazdy jen hleda. A kdo svou dokonalost najde, rozplyne se v Nirvane, PariNirvane. Kez by jendou svet byl jen Nirvanou... Zadne valky, zadna bolest, zadne nestesti, zadna smrt, jen nekonecna Nirvana... Laska. Ale nekdy lidi nemuzou mluvit, proste jim to nejde, tak potlacuji sami sebe, nedokazou vyjadrit co jim lezi na srdci. Je to jako hrebik, zatlucenej do nejtvrdsiho stromu sveta. Nejde vytahnout, at se o to dotycny snazi sebe vic. Nic nepomaha, ani blizkost toho, koho ten clovek miluje nade vse na svete. Ale on to sam nedokaze napravit... Tu bolest citi porad, chce kricet, ale nema slova, usta, jakoby se mu ztratily hlasivky. Jenze hlasivky tu prece nejsou od toho, aby premyslely. Clovek mysli nekdy vic hlavou, nekdy srdcem, ale nekdy nemysli radeji vubec, co kdyby ho myslenky bolely??? Neni potom radeji lepsi nemyslet? Necitit? Nemilovat? Nekam utect, schovat se sam pred sebou... Pred bolesti? Pred smrti... Bylo by lepsi prijit a rict, ja, ty, my, navzdy... Ale co odpovedi? Proc clovek dokazal byt bezprotstredni, utekl cas a najednou jako by sam sebe neznal? Neumi rict, ja, ty, my, protoze ma strach... Co bude az to rekne??? Rana doprostred toho, cim citi??? Proc ho tohle napada? Protoze uz se to stalo a on ma strach z toho, ze se to stane znovu a znovu a znovu, bez jedineho sluvka nehy, bez citu, uz ne, ja, ty, my, ale on, ona, oni, navzdy... A za nami??? Ted uz jen ten tajfun?? Vlastne ta zkaza po tajfunu... Ale nazacatku nebylo zadne "ouvej", byla krasna modra obloha, klid v dusi, radost ze zivota a touha po krasne budoucnosti, milovani, stesti, laska, sladke polibky, naruc plna bezpeci, zazemi... A ted, strach ze slov, ktera tolik znamenaji, vzdyt je to tolik dulezity dorozumivaci prostredek mezi nami lidmi. Jenze nekdy prestava fungovat, ani city uz nemaji svou vahu tak jako driv, uz jen zoufalstvi nachazi zivnou pudu a tma houstne, neni videt, slyset a presto volam o pomoc... Miluju Te, odpust prosim...?
Stripek z mnoha, napsano 15.8.2004 pod vlivem zivota...

Moralni realismus je filosoficka nauka, podle niz moralni soudy spocivaji v kognitivnich soudech, ktere jsou alespon nekdy pravdive. Moralni realismus se vyhranuje vuci non-kognitivismu (podle nehoz jsou moralni soudy bud predpisy a rozkazy, nebo vyjadreni citu a afektivnich tendenci, nebo prijeti norem) a "chybove teorie" moralky (podle ktere jsou sice moralni soudy skutecne kognitivni, ale bez vyjimky nepravdive). Mezi moralni realisty patri David Brink, John McDowell, Peter Railton, Geoffrey Sayre-McCord, Michael Smith, a Thomas Nagel.

Filosofie je veda zkoumajici neempiricke otazky: o smyslu zivota, moznostech poznani, podstate sveta a vesmiru apod. Podle sve etymologie je filosofie laska k moudrosti. V antice byla filosofie souhrn veskereho vedeni. V semantickem vyznamu je filozofie zkoumani, jak muzeme veci vedet, zda muzeme vedet neco o budoucnosti, kdyz jedine, co zname, je minulost; co je hodnota a jak ji pozname; co je eticky pripustne a co neni. Filosofie stoji mimo empiricke (realne) vedy na jedne strane, a nekontrolovane, nekriticke, libovolne mysleni na druhe strane.

Filosofem je clovek studovany, logicky uvazujici, zkoumajici podstatu veci, doposlouchavajici, a take si uvedomujici, ze na nem pracovaly generace predku. Ze stare umi videt nove, a nove umi podat i starym.

Zivot je jako krizovka, stale hledas vhodna slova a pritom napoved je tak malo...

Across the switch, through the router, over the relay, behind the backbone, nothin' but 'net...

Make Love, Not WAR !!!

Pokud si kazdy den rikate: "Nenavidim svou praci!", zkuste nasledujici:
Behem sve cesty z prace se zastavte v lekarne v oddeleni teplomeru. Chtejte rektalni (rektum=konecnik) teplomer vyrobeny firmou Johnson and Johnson a budte si velice jisti timto vyberem. Az dojdete domu, zamknete dvere, zatahnete zavesy a vypnete telefon - nechcete byt preci ruseni behem terapie. Vezmete si nejake pohodlne obleceni a lehnete si do postele. Otevrete balicek a vyjmete teplomer. Opatrne jej odlozte na nocni stolek tak, abyste jej nerozlamali. Nyni vyjmete informacni letak a prectete si jej. Zapamatujte si, ze malymi pismeny je zde psano nasledujici prohlaseni: "Kazdy rektalni teplomer vyrobeny firmou Johnson and Johnson je osobne testovan". Nyni zavrete oci a reknete si petkrat: "Jsem tak stasten, ze nemusim pracovat jako kontrolor kvality pro firmu Johnson and Johnson." Prozijte prijemny tyden a pamatujte si, ze jsou nekteri, kteri maji horsi praci, nez je ta vase